Velešín

Rekonstrukce hradu Velešín
Rekonstrukce hradu Velešín

Hrad Velešín je jedním z prvních královských kamenných hradů v Čechách a sloužil na obranu jižní hranice Českého království. Za zakladatele hradu a toho, kdo mu propůjčil jméno, je považován král Václav I.

 

V roce 1265 vyměnil Přemysl Otakar II. (syn Václava I.) hrad s Čéčem z Budivojovic, aby získal potřebné pozemky pro založení královského města České Budějovice. Čéč předal hrad - rok zůstává neurčen - Benešovi Pyšnému z Velešína, předkovi pánů z Michalovic. Byli to především páni z Michalovic, kteří vedle Rožmberků sehráli významnou roli při kolonizaci jižních Čech. Vedle Velešína vlastnili také hrad Sokolčí, tvrze Benešov a Tichá.

 

Na konci vlády Přemysla Otakara II. se hrad opět dostal do královských rukou. Za Václava II. ho získal zpět v roce 1283 Jan z Michalovic 1283. Po něm ho zdědil jeho syn Beneš a roku 1346 jeho vnuk Jindřich z Velešína. Petr z Michalovic, který se jako majitel objevuje od roku 1361, postavil kapli na počest svatého Václava.

Pohled ze dneška Hrad Velešín
Pohled ze dneška Hrad Velešín

Místo s výhodnou polohou na obchodních stezkách z Českých Budějovic do Freistadtu či Weitry se v průběhu času rozvinulo ve významné trhové místo, které pravděpodobně ze strategických důvodů kupují roku 1387 Rožmberkové. Hrad byl v té době ještě královským lénem, ale o 4 roky později, kdy byl Velešín povýšen na město, ho Václav IV. z léna vyvázal. Více než 100 let byl hrad ve vlastnictví Rožmberků. Po roce 1487 byl pro příliš vysoké náklady na údržbu opuštěn a roku 1541 je poprvé zmiňován jako zchátralý. Smrtí posledního Rožmberka Petra Voka v roce 1611 připadl jako dědictví Janu Jiřímu ze Švamberka.

sága

Kdysi dávno, když se stavěl hrad Velešín a nelehká stavební činnost byla v plném proudu, se na staveništi náhle objevila cikánka. Prosila dělníky o kousek chleba, že už dlouho nic nejedla. Nejenže jí nic k jídlu nedali, ale ještě se jí ošklivě vysmívali. Když pak nachytali cikánku, jak prohledává jejich odložené věci, se smíchem se rozhodli, že ji zazdí do základů hradu. Prosila, ať to nedělají, ale marně. Ze zdí hradu se pak ozýval její pláč a podle některých svědků se každý den o půlnoci objevovala kolem hradu, a to pak i v době, kdy byl hrad již opuštěný. Dobří lidé, kteří její přízrak viděli, se za ni modlili nebo nechali za její duši číst mši svatou a tím ji vysvobodili; cikánka se přestala na hradě zjevovat.