Roku 1488 povolil císař Friedrich III. bratrům Heinrichovi a Siegmundovi Prüschenkům, svobodným pánům von Stettenberg, vybudovat zámek. Zámek v Greinu měl sloužit k ochraně Machlandu proti nepřátelským vpádům. Výstavba zámku byla dokončena roku 1493. V průběhu 16. století byla stavba velkoryse adaptována do dnešní podoby. Roku 1534 se zámek dostal do vlastnictví císařského správce pokladny Johanna Loebleho. Jeho dcera se provdala za Rudolfa von Sprinzenstein, který roku 1621 zámek prodal hraběti Leonhardovi Helfriedovi von Meggau. Ten nechal provést fundamentální přestavby. Třípatrová předsazená arkádová sloupová chodba ovlivnila celý vzhled nádvoří. Za hraběte von Meggau byla dále zřízena sala terrena (tzv. Steinernes Theater /kamenné divadlo/). V roce 1625 byl zrekonstruován rytířský sál a jedna z přilehlých kaplí v jihozápadní věži. Prostřednictvím dcery hraběte von Meggau Anny přešel zámek Greinburg do vlastnictví rodiny Dietrichstein. Od roku 1700 vlastnil Greinburg hrabě Oktavian Karl von Carioni, od kterého roku 1709 získal zámek Franz Ferdinand hrabě von Salburg und Prandegg. Dědictvím přešel zámek roku 1810 na Josefa Karla knížete von Dietrichstein, který jej roku 1817 prodal armádnímu dodavateli Michaelu Finkovi. Roku 1823 zámek a panství Greinburg získal vévoda Ernst I. von Sachsen-Coburg und Gotha. Byl zděděn jeho syny Ernstem II. a Albertem, manželem britské královny Viktorie, a tak se po předčasné smrti jejího chotě stala také Queen Victoria spolumajitelkou zámku Greinburg. Dnes se zámek nachází ve vlastnictví potomků Viktoriina a Albertova čtvrtého syna - prince Leopolda, Duke of Albany. Nynější hlavou rodu je Andreas, princ von Sachsen-Coburg und Gotha.

V areálu zámku Grein se nachází Hornorakouské muzeum lodní dopravy

Od roku 1970 je v zámku Greinburg umístěna významná část sbírek Hornorakouského zemského muzea zaměřená na historii lodní dopravy. Muzeum, které bylo zřízeno z iniciativy vévodkyně Viktorie Adelheid von Sachsen-Coburg a Gotha, dokumentuje lodní plavbu na hornorakouských tocích. Část expozice je věnována domácí lodní dopravě na Dunaji. S využitím anglického know-how se pro pohon lodí začal využívat parní stroj. V roce 1837 zahájil parník Maria Anna osobní lodní dopravu. Tento mezník ovlivnil pozdější regulaci Dunaje, v jejímž důsledku zanikla voroplavba i tradiční způsoby lodní dopravy, například koníčkování. Tyto souvislosti připomíná řada impozantních modelů, například 15 m dlouhý model tzv. „lodního vlaku“, sestávající z jedné hlavní lodi, šesti vedlejších a 33 tzv. „lodních jezdců“ s tažnými koňmi. Dále expozice seznamuje s různými typy voroplavby a lodní dopravy, která sloužila především k transportu soli, dřeva a uhlí. S těmito činnostmi souvisí také řada specializovaných profesí (lodní jezdci, voraři, loďaři a další). Zástupce jednotlivých profesí ztělesňují figuríny, jejichž individuální rysy připomínají konkrétní reálné osoby. Téma lodní dopravy doplňují fotografie míst, která jsou s touto tradicí spojena, modely různých vodních staveb i nejrůznějších typů vodních dopravních prostředků.